Kdysi dávno, když jsem ještě chodil za Komančů do školy, nás vysílali na pracovní praxe. To proto, abychom se už jako mladé proutky ohnuli tím správným směrem. Tudíž dolů a doleva. Dělnicko-rolnická příšera potřebovala, aby její mláďátka nasála žluklé mateřské mléko pracovních návyků a byla připravena na to co ji čeká a nemine. Jémine!

Mohli jsme si vybrat podle zaměření školy, zda budeme v pracovním životě třímat srp nebo kladivo. Ti, kdož neuměli vzít do ruky ani jedno, stali se pracující inteligencí. My ostatní jsme tudíž měli být nepracujícími neinteligenty. A to se nám líbilo.

Otec mě jednou o vánocích oknem sledoval, jak na bobech značky Brnoplast sjíždím z kopečka za domem a prohlásil „Ten chlapec má talent na fyziku. Právě objevil nakloněnou rovinu! A navíc je šikovný po mně!“ řekl a praštil se do čela židlí, s níž právě zatloukal vrut do žárovky v lustru, aby si na něj matka mohla pověsit kraslice.

Bylo rozhodnuto. Dali mě na volejárnu. Bratr šel pro změnu na hnojárnu, protože vyšlechtil samohybný kaktus. Zkřížil ho s ježkem a dostal diplom od časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Byl doporučen na Mengeleho zemědělskou školu jako nadějný pěstitel-chovatel pro nově se rodící obor genového inženýrství.

Naučil se tam spoustu užitečných věcí, jako couvat traktorem se dvěma vleky, podojit březí ondatru a spočítat tepelnou výhřevnost chlévské mrvy. Nyní pracuje jako úspěšný inseminátor prasat. Má patentovanou speciální rukavici s povrchovou úpravou VaginTex® pro hladší průjezd vepřovou pochvou.

Ke své první bitvě s prací jsem tedy nastoupil na bojiště zvané Vagónka. Podniky za totáče patřily všem a tak se někdy prolínaly bez zvláštních hranic. Vagónka tedy sousedila se Železničními Opravnami a Strojírnami. Takže jsem občas přecházel z haly, kde jsem vyrobil vagón, do haly kde jsem ho rovnou začerstva opravil. Někdy ale opustil brány závodu i takový vagón, kterému nic neupadlo.

Nejvíce času jsem trávil v lisovně. Bylo v ní všechno obří. Stroje tam dokázaly přežvýknout vagón v pase a ani nemrkly. Jen se olízly a krkly. Také tam byl ohromný rámus, ohromná zima a ohromná prsa kontrolorky Ájy Vratké. Musela chodit do práce o dost dřív, protože její bradavky prošly vrátnicí už v půla, zatímco ona píchala až těsně před šestou. Kromě strašně velkých prsů měla ještě strašně malé zábrany a mně bylo sedmnáct. Tady odstavec raději ukončím.

Přidělili mě na klikový lis velký jako dům, který chroustal stopadesátky íčka a účka jako slané tyčinky. Lis měl dvoumetrový setrvačník a metrového, dvacetikilového parťáka Hong Čonga, který mě dostal na starost. Krmili jsme tu obludu pětimetrovými orezlými traverzami. Já byl zadák a on na háčku mačkal čudlíky. Asi po třech dnech mě nechal, abych si to vyzkoušel také.

Spletl jsem si ale opěrné kozy, položil íčko na tu vyšší a než stihl Vietnamčík zapištět „Pitomšéé, tam ňéé!“, stiskl jsem obě spouštěcí tlačítka. Ozval se hromový rachot a v seismologickém ústavu naskočila na Richterově stupnici pětka. Lis udělal na mém konci do traverzy BUCH! a ta to na druhém konci přetlumočila do vietnamštiny jako BOJOJOJNG!

Efekt několikanásobné páky mrsknul zadním koncem jak Hatátitlá ocasem. Rákosníček vyletěl otevřenými větračkami ke hvězdám a dolů do rybníčka Brčálníka už se nikdy nevrátil. Na místě kde stál, po něm zbyly jen ošoupané pracovní polobotky velikosti ik-ik-el. Převedeno do našich měřítek to byly trojky.

Na takový ráz však nebyl stroj dimenzován. Betonový setrvačník se utrhl a dopadl na zem. Kinetickou energii tunového rotujícího monstra si za pomoci strojírenských tabulek račte vypočítat sami. Na takového drobečka měl poměrně slušné otáčky a tak zahrabal na místě, hodil tam jedničku a s dunivým rachotem se rozeběhl překvapivě rychle ven.

S hledáním východu se nezdržoval a vzal to rovnou skrz zeď. Vyběhl z haly, přefrčel nádvoří a neurvale napochodoval do druhé dílny přesně v místě, kde byla kantýna. V běhu si koupil dvacet deka gothaje a tři rohlíky, převálcoval kantýnskou a pokračoval dál. K smrti vystrašil uklízečku, přerazil jí smeták, z kýblu udělal elpíčko Karla Gotta s drátěným uchem a rozhodil sandál mistrovi svařovny. Rozebral pár cihel ve třetí zdi v pořadí a ocitl se na prostranství před hlavní budovou.

Tam majestátně dřepěla černá šestsettrojka, se kterou ten den přijel soubor papalášů z Výstředního úboru strany, zkontrolovat, zda divnej brouk plní pětiletku na 1020%. Svých sto jarních metrů Běhu pro zdraví se setrvák konečně rozhodl ukončit a upocený se svalil na Tatru. Jako mávnutím kouzelného proutku ji na místě přestavěl na osmiválcovou motokáru. Poté co byl odvalen, srolovali z předního sedadla čekajícího řidiče a na památku ho jako kožený plakát vyvěsili na vrátnici. Byť již trochu zpuchřelý, visí tam dodnes.

I zželelo se mi socialistického průmyslu a rozhodl se dál ho nesabotovat. Čtrnáctidenní praxe mi měla brzy končit, ale mě už to nebavilo. Sbalil jsem montérky, solvinu, Áju a odešel z fabriky nadobro.

Cestou jsem se stavil na náměstí, kde bydlel můj mistr. Vykoukl z okna a já na něj zamával klíči od šatny, že končím a tak je vracím. Pár takystudentů zevlujících na kašně se začalo po mně ze srandy opičit a mávat také. Nějak to záhadně nakazilo všechny okolo a nakonec cinkalo klíči celé náměstí. Někdo to natočil, dostalo se to večer do zpráv a druhý den už mávala celá zem. Psal se rok 1989…

Více na: