Sbalil jsem dívku. Nějaká Běta Srklá. Abych ji oslnil, sbalil jsem ještě ruksak. A také kánoi, dvě pádla, tři kila a vzal ji na vodu. Elektrické piáno jsem nebral, neboť blbý nejsem. Prolezl jsem totiž chytře celou loď předem a žádná zásuvka v ní nebyla.

Vodáckého průvodce jsem přečetl kompletně celého včetně účtenky. Jsa náležitě připraven, zkušeně jsem vyrazil. Posadil jsem slečnu na háčka a džentlmensky jí nabídl, ať se v klidu opaluje, že chvíli popádluju sám. Když jsem opsal asi dvacátou kružnici, došlo mi, že lépe bude pádlo přehazovat a pádlovat střídavě po obou stranách. Rázem to šlo a vyplul jsem krásně rovně.

Po dvou hodinách dřiny jsem zjistil, že řeka teče opačným směrem. Přítelkyně prohodila něco o idiotech, ale zrovna v tu chvíli proti nám nikdo neplul, tak nevím, koho tím myslela.

Přišly první peřeje. Srklou jsem vysadil s varováním, že je to nebezpečné a tudíž pro mne jak stvořené. Jmenovalo se to tam Stvořidla. Neohroženě jsem vyrazil. Pak nastal nečekaný obrat. A to doslova. Celý úsek jsem projel hlavou dolů. Odhlavičkoval jsem pár balvanů jak Honza Koller, spolkl dvě žáby a zapil je galonem vody.

Hřálo mě však, že jsem nepochybně skrytý talent, neb už skoro umím eskymácký obrat. Pravda, zatím jen první půlku, ale zbytek už bude pro člověka s vrozeným nadáním prkotina.

V recepci přilehlého kempu přítelkyně vypůjčila sešívačku a sešila mi hlavu. Dal jsem si vodáckou přezdívku Franknštajn, pokřtil se pár kelímky piva a nezapomněl ani na loď. Svolal jsem celý kemp a slavnostně mrštil o její bok lahvovou Plzní. Za půl dne jsem měl díru spravenou a mohli jsme opět nastoupit.

Výpary z lepidla, pivo a horké polední slunce mi lehce přeprogramovaly stabilizační software, takže jsem kánoi napoprvé netrefil ideálně. Ujela mi noha po nějakém slimejšovi a zajel jsem pod loď, zatímco moje zuby se zahryzly do její obruby.

Vzpomínáte, když ve škole učitelka v zápalu marného boje s našimi tupými mozky rozmáchle zavadila nehtem o tabuli? Tak přesně takový skřípot, při kterém tehdy holky pištěly odporem a kluci měli radost, jak je to boží zvuk, vydal můj chrup, když pronikal laminátem plavidla.

Vypáčil jsem řezáky z lodi a kamenem si je natloukl zpět do dásní. Zkusil jsem to znovu. Vložil jsem jednu nohu do kánoe a na druhé se zhoupnul. Ta mrcha loď zase poodskočila, až jsem vysekl elegantní roznožku jak Vlastimil Harafena v tom Labutím jezeře.

Rozkrokem jsem dosedl na mou oblíbenou hranu. Neplánovaně ze mě vyklouzlo kviknutí, jak praseti na nové koryto a plánovaně jsem zachoval nenucený úsměv frajera, který to má plně pod kontrolou. Na přítelkyni to zjevně udělalo dojem, protože vytáhla foťák, aby si svého „chlapáka“ zvěčnila v boji s živlem.

Pak mě to trklo. Jako každý zkušený vodák mám přeci i já načteno z průvodce, že do kánoe se nastupuje proti proudu. Musel jsem se shovívavě uchechtnout nad vlastní zapomnětlivostí. Teď už to půjde jako po drátkách.

Otočil jsem kánoi do protiproudu, nakročil a zkušeně se švihácky odrazil jak Belmondo do kabrioletu. Zrádný podemletý břeh však byl jiného názoru a povolil. Kecnul jsem si zadkem do bláta a vymrštěnou nohou odkopl kánoi od břehu. Zatímco přítelkyně opět vesele pádlovala zpět, já rozkročen, střídavým svíráním půlek vytlačoval přebytečnou mazlavou hnědku ze zadeční škvíry. Přítelkyně přirazila a prohlásila, že vypadám, jako bych se pos*al.

Pokud jste také blb vodní, pivem chlazený a věříte tomu, že na vás si ňáká gravitace a rozklad sil na páce nepřijdou, tak vás můžu ubezpečit: FYZIKÁLNÍ ZÁKONY NEVOČŮRÁŠ! A tak zatímco moje partnerka cedila skrz zaťaté zuby pochvaly typu „Ježiši, co já to mám za KRETÉNA?!“, tak partička čundráků pochlastávajících na břehu, už se nemohla ani nadechnout, jak se lámala v pase smíchy!

Rozhodl jsem se, jít na to hlavou. Spočítal jsem si, že jedna noha na pevnině a druhá na vratkém plavidle nebudou dělat dobrotu. Chce to, dostat se do lodi oběma nohama najednou. Skákat do ní s rozběhem ze břehu nebudu, nejsem pako. To dá rozum. Zkombinuji to s radou vodáckého průvodce, který doporučil zablokovat loď proti poodjetí zapíchnutím pádla za ní a opřením se o něj. Chytré. Provedl jsem tak a mrštně odlepil nohy od pevniny.

Nečekaně a záludně však zafungoval efekt skoku o tyči. To mě zaskočilo. Jako Sergej Bubka jsem se plavně přenesl táhlým obloukem vysoko nad kánoí a dopadl asi dva metry za ni do hluboké bahnité tůně. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola, v rákosí luplo, ve vrbě hrklo a bylo ticho.

Přítelkyně byla nesmírně šťastná, když se voda opět rozestoupila a vykoukla Rákosníčkova usmívající se hlava, naplněná až po uši jakýmsi vodním špenátem. Vyprskl jsem to zelené svinstvo a bohužel půlku na ni. Ona mi však přesto láskyplně podávala ruku a tak jsem se jí chopil. Že je v ní však její osobní paralyzér, jsem si uvědomil až poté, co vodou znásobený výboj vyřadil na několik vteřin mou krevní pumpu z provozu.

Rozhodl jsem se přítelkyni potrestat a natruc dělat chvíli mrtvého s tím, že po dostatečně dlouhém trestu se vynořím a vtipně rozhoupu kánoi na znamení, že je vše velkoryse odpuštěno, že je to jako zas dobrý.

Záměr mi vyšel pouze částečně, neboť vinou dezorientace po elektrošoku jsem se ocitl asi o dvacet metrů dál po proudu, pod úplně cizí kánoí. To jsem ovšem netušil. S posledními doušky dechu jsem rozverně zacloumal kánoí a s osvobozujícím výdechem se rozzářeně vynořil.

Vzápětí jsem dostal od neznámého brunátného pořízka takovou prdu pádlem do čela, až mi zuby cvakly jízdenku zpátky do hlubin. Byl jsem opět zanořen.

Nevzdal jsem to a udělal mohutné tempo ke spásné hladině. Sám jsem byl překvapen, jak letím rychle. Způsobil to rybářský háček, zaseknutý do pravé dírky mého nosu rybářem, který tam měl políčeno na štiku. Navíjel tak mocně, až mi natrhnul kůži za ušima. Zřejmě to silně připomínalo žábry, neboť dodnes figuruji v rybářských ročenkách jako úlovek sezóny: Štika Ploskohlavá – 182 centimetrů. Plochou lebeň mi totiž vymodelovala ta rána pádlem.

Také se málo ví, že jsem byl vlastně prvním pírsingářem v Čechách. Zatímco mi rybář lepil na nos záplatu na duše jízdních kol a šicích strojů a vytahoval z nosních dutin žížalu, rozhodl jsem se. Příští rok pokořím řeku znovu, tentokráte však na kajaku. Neboť jsem geniálně vymyslel, že do něj mohu nasednout už na břehu a do vody se odšprtat rukama.

Tato Diwousova prvotina byla Nakladatelstvím spisovatelky Věry Noskové nominována do literární soutěže, ve které vyhrála a poté byla vydána v papírové knížce Drž hubu a pádluj!

Více na: