Před dávnými časy, kdy ještě lidé řídili auta a ne naopak, jsem se přestěhoval do země, kde sice lidé taky řídili auta, ale naopak. Jezdili tam totiž vlevo. Pro pravověrného praváka pravé peklo! No jen si to zkuste, přehodit si zničehonic v hlavě kolečka do protisměru!

Začalo to už na přechodu pro chodce, kde jak známo drtí Tatra důchodce. To jsem ještě netušil, jak přesně tato nevinná dětská říkanka prorokuje právě můj osud.

Jak mě učila souška učitelka při BESIPu, rozhlédl jsem se nejprve vlevo a vykročiv, měl posléze v úmyslu juknout i vpravo. Na to mi však čas nevybyl, poněvadž kamión zprava byl jiného názoru.

Smetl mě jak koště schody a vytřel se mnou silnici ještě dobrých padesát metrů, než jsem se mu definitivně zadřel do zubů v převodovce. Vyflusnul mě jak Růžička žvejku, na rozloučenou mě ještě přejel zadním kolem a odfrčel. Poté, co jsem se dosyta vynasmál, přestal jsem se smát.

Došlo mi, že s touto variantou silničního provozu BESIP nějak nepočítal. Zahodil jsem jeho odznáček do kanálu a od příště se koukal nejprve doprava.

Ostatně i po chodníkách tam chodili lidé vlevo a vůbec bylo v té podivné zemi kdeco naruby. Zipy a sajdkáry měly jezdce z druhé strany, hrnce měly ucha zevnitř a dokonce i záchod tam splachoval obráceně. Tudíž odspodu nahoru.

Každé ráno jsem se po jeho použití snažil odplavit své hnědé kamarády, ale ti stále rozpustile dováděli na vrcholku vodotrysku jako balónek na fontáně. Po týdnu mi kdosi z domorodců vysvětlil, že se to jmenuje bidet a slouží to k poněkud jiným účelům.

Jednoho dne jsem si dal za poslední peníz své oblíbené menu Kečup-Flaksa-Cola v jedné nejmenované velkovýkrmně a při srkání roztaveného ledu z kelímku dospěl k závěru, že bez práce mi tady smažená kuřata do huby sama lítat nebudou.

Vydal jsem se tedy na místní pracák. Seděli tam prácechtiví všech odrůd a barev – běloši, černoši, rudoši, ale vůbec žádní hnědoši. Ti, stejně jako u nás, seděli evidentně na jiném úřadě.

Dostal jsem džob jako závozník v náklaďáku se zeleninou. Vyfasoval jsem kšiltovku se zkříženými mrkvičkami a druhý den se měl v garážích hlásit u šoféra, co se jmenuje Dick Withcock. A ať prý si dám pozor, abych se nesmál!

Pozor jsem si dal, ale stejně mi to urvalo koutky, vytryskl mi smíchy z míchy mok a z očí slzy! Chlapa s takovým jménem musím vidět na vlastní oči! Druhý den mě smích přešel a kamión znovu přejel.

Vyhledal jsem svůj náklaďák a automaticky se vydal ke dvířkům na pravé straně. Trhnutím jsem je otevřel a vyšvihl se na klín Dicka Withcocka. Tomu se zlověstně vysunula mohutná brada jak gorile v říji. Vzezřením to ale spíš byla gorila v říji, které se vysunula brada jako Dicku Withcockovi.

Tlustá chlupatá pracka na oplátku švihla palubním hasícím přístrojem do mé kedlubny, až se mi kolem ní vytvořil znak Evropské unie. Jedno z těch dvou střetnuvších se těles dutě zazvonilo, ale netuším které. Mám však podezření, že hasičák byl plný, tak co to tedy mohlo být?

Obešel jsem tedy vůz, ze zvyku se chytil volantu, který tam nebyl a vytáhl se na své pravé místo. Teda vlastně levé – už mi z toho jebe brouk květák!

„Budeš řídit!“ zadunělo z bečky sádla po mé pravici při zpáteční jízdě. Zaprotestoval jsem, že v tom obráceném provozu si to netroufnu, kór v takové ohromné krávě. Sádlo mnou mrsklo za volant, přeteklo si na sedadlo spolujezdce a mastným hlasem zavrčelo: „Jeď!“

Nervózně jsem sevřel volant takovou silou, až mi zbělely klouby a zhnědly trenky. Teď to začne! Vyždímal jsem z volantu pět litrů mastnoty a kličkou od okénka zařadil jedničku. Už je to tady! Všechno naruby! Jak tohle dopadne?! Vyrazil jsem…

Vzápětí jsem přestavěl protijedoucí Mini Cooper na Mikro Cooper, proměnil jakýsi mikrobus v nanobus, 3D čtyřkolku zredukoval o jeden rozměr na 2D bezkolku a motocykl Ducati rozválcoval na motokáru Placati. Když jsem po krajnici jdoucí skupinu dětí na výletě přetransformoval v billboard skupiny dětí na výletě, King Kong to už nevydržel, strhl mi ciferník a poté i volant do levého pruhu.

„Ty pokálenej výměšku z protrhlý gumy, podívej cos udělal!“ rozeřval se na mě vulgárně. „Že tě fotr radši nenastříkal do kopřiv! Teď budu do večera vyškrabávat z pneumatik kindrvajíčka a kindrhlavičky!“ dodal a obtisknul mi výrobní číslo heveru doprostřed čela.

Dostal jsem skvělý nápad a nasadil si zrcadlové brýle. Smetl jsem cyklistu i se zvonkem a blatníky. „Proč se tomu sakra říká zrcadlovky, když to zrcadlově nezobrazuje?!“ vzkřikl jsem mlčky, mrště s nimi o palubní desku.

Cyklistovi mezitím vytekly nervy na naše přední sklo a pak za veselého praskání drátů a obratlů zmizel pod vozem. On i jeho kolo vypustili duši a tak jsem jim tam velkoryse nechal lepení a pumpičku.

Škrabkou na okna jsem si vydloubl oči z důlků a přehodil je. Sice už jsem vyjel po správné straně, ale jen jsem začal podle zpětných zrcátek couvat na odpočívadlo u benzinky, zavařil se mi z toho procesor. Úderem hlavy o volant jsem si restartoval operační systém a vrátil raději bulvy do své původní pozice.

Takhle to dál nejde! Řídit obráceně se prostě nenaučím!

„Inu, zvyk je železná košile!“ řekla babička a rozbrušovačkou si sundala zarezlé brnění, které nosila už od bitvy u Lipan.

Vyřešil jsem to a odstěhoval se z té zpropadené Země za zrcadlem až na druhý konec planety. Před letištěm mě ještě naposledy přejel kamión zprava, ale to už mi bylo jedno. Hlavně co nejdál odtud!

Po příletu do svého nového domova jsem radostně vyhopkal před příletovou halu a oběhl čekající taxík. Otevřel jsem dvířka… …a vypadl na mě řidič, který si opřen o ně, pročítal noviny. Seděl na svém sedadle!!!

Bože…! Cože…? Tady TAKY…?! Úlekem jsem odskočil o metr dozadu… …a přejel mě kamión zprava.

Více na:

Diwous přeje všem svým čtenářům a přátelům poklidný advent

a veselé svátky vánoční!